Zastávky

Zastávky

Josefov

Josefov. Bývalá pátá, uzavřená část Prahy, obemknutá Starým Městem. Židovské ghetto, které bylo téměř celé strženo při ozdravné asanaci na přelomu 19. a 20. století. Nyní prostor proťatý Pařížskou ulicí s luxusními butiky. Turistická bašta s pestrou nabídkou jarmulek, magnetů s Golemem a matrjošek. Místo, které dodnes fascinuje, šeptá. Ještě předtím, než vznikla Pařížská, inspirována Champs Elysées, byla čtvrť pravidelně vyplavována Vltavou a zamořená tyfem. Lidé žili v tmavé, stísněné zástavbě s nevyhovujícími hygienickými podmínkami. Když se Zimmermannovi octnou v páté čtvrti, není už kam dál jít. V kostele svatého Ducha se pak Františka marně rouhá a prosí za vysvobození.

Ukázka, str 79.

„U jednoho z polorozpadlých domů stojí dvě babky, zabalené do černých vlněných šátků, jako kdyby venku řádila třeskutá zima, a o čemsi spolu rozmlouvají. Jedna má na zápěstí namotaný klokočový růženec. V jeden moment se na něj obě otočí a civí. Augustin jim pokyne a babky nakloní hlavy k sobě. Už tady má zářez. Babky páchnou močí jako celá čtvrť, a kazí Zimmermannovi náladu. Jde dál, rozhlíží se kolem sebe a připadá mu, že se octl v nějakém pradávnu. Pak se zastaví a rozhodne. Půjde do tohoto domu, přímo naproti kostelu sv. Ducha. Dům se kymácí, vábí ho dovnitř, je ponurý a otřesný. Tady ho nikdo hledat nebude. To je jisté. Vejde dovnitř, poptá se, zjistí, kdo má dům na starosti. Slyšel, že v Josefově klesly nájmy, ale čertví, jestli tomu věřit.“

Žižkov

Jedna z nejosobitějších pražských čtvrtí.  V 19. století dynamicky rostoucí město, které Zimmermannovi opustí nevědomky v blížící se době jeho rozkvětu. Místo, které bylo kdysi osázeno vinicemi, aby tam poté vyrostly typické pavlačové domy a činžáky. Žižkov, stejně jako Josefov, stihla částečná asanace, tentokrát zvůlí vedení Prahy, které chtělo v 70. letech  20. století nahradit činžáky panelovými sídlišti. Dnes jde o místo, kde vedle sebe stojí původní hluboké činžáky, drobné domky, vily, bytovky stavěné v duchu sorely a moderní rezidenční projekty. Nevěstince,  podivné hospody, strmé ulice, tiché domy a pestrobarevná směsice lidí dotváří zvláštní náladu Žižkova, který jakoby trpěl neustálou kocovinou, již se snaží marně rozehnat svým palcátem monstrózní Jan Žižka trčící z kopce Vítkova. Ani důstojné Olšanské hřbitovy, kde spí Zimmermannovy děti, neuberou Žižkovu zvláštní uválenost, výstřednost a fascinující proměnlivost.

Ukázka, str 172.

„Michal i Anna zívají, chce se jim spát, nejde jim mluvit. Otec je však prudce zvedne a vleče je do odlehlejšího kouta, najednou se necítí tak úplně bezpečně. Má pocit, že se na ně někdo dívá, člověk nikdy neví. Když ucítí Michal otcovu ruku, suchou jako rybí šupinu, vzpomene si na svůj plán. Chtěli přece utéci. Otec ho ale drží nezvykle pevně, jakoby tušil, co se mu hodní v hlavě. Michal má strach, že ho otec dožene, bude točit hlavou kolem krku a uvidí ho všude.“

Karlín

Karlín s jeho rozhlehlými pravoúhlými ulicemi zásoboval z první plynárny svítiplynem Staré Město. Negrelliho viadukt, továrny, Invalidovna. Přístav, odkud vyplouvaly lodě do Hamburku. Čtvrť, kde dnes zbytky industriálna doplňují načančané činžáky, sešlá paneláková sídliště a sem tam sakrální objekt uprostřed šeptajících rozvalin. Tehdejší rozvíjející se předměstí potměšile čeká na Zimmermannův krach.

 

Ukázka, str 59.

„ Zimmermann sedí a zabírá celou místnost, celý jejich svět. Přihlouplým pohledem pozoruje kočku za oknem, ta se na něj šklebí, mžourá žlutýma očima, protahuje se, a pak si pečlivě líže tlapky. Zimmermann čeká na zaklepání. Ani dnes není úplně střízlivý, to aby si troufl na domácího. Jinak by se styděl a nezmohl se na slovo, teď se mu bude snažit odporovat a potom se mu bodře vemluvit do přízně, jako starý přítel, jako stará vojna staré vojně. Domácí ho ale vyrazí a bude i nadále požadovat nájem a vyhrožovat soudním vystěhováním. Kočka si teď stoupla na zadní a zvenku si o okno brousí drápky. Okna jsou ucpaná hadry, i když už není zima. Děti po očku pozorují otce. Do místnosti doléhá bušení kočičích tlapek.“

Smíchov

Smíchov. Pražské předměstí ležící na levém břehu Vltavy, osázené fabrikami a manufakturami. Stokomínový Manchester. Dělnická čtvrť plná lidí se zničenýma rukama od barev barvotisku. První místo, odkud Zimmermann utekl na potulky. Rodiště, kde se zrodil jeho neklid.

Ukázka, str 132

„V jednu chvíli hleděl starý Zimmermann na perutinku bezmála s posvátnou úctou, udiven tím, co všechno je dnes možné, a když se nikdo nedíval, s uctivou bázní ji ohmatával a hádal, kolik asi váží. To je panečku pokrok! Starý Zimmermann neposiloval svou dělnickou čest po hospodách, žádnou ani nepociťoval, zato jeho kolegové měli důstojnosti plné huby a zběsile ničili kovovou zkázu. Nebohé perutinky, které kradly práci jako straky, ležely tenkrát roztřískané na kusy v dílně i venku, takže v továrně to vypadalo jako v kovových jatkách.“

JOSEFOV

Josefov. Bývalá pátá, uzavřená část Prahy, obemknutá Starým Městem. Židovské ghetto, které bylo téměř celé strženo při ozdravné asanaci na přelomu 19. a 20. století. Nyní prostor proťatý Pařížskou ulicí s luxusními butiky. Turistická bašta s pestrou nabídkou jarmulek, magnetů s Golemem a matrjošek. Místo, které dodnes fascinuje, šeptá. Ještě předtím, než vznikla Pařížská, inspirována Champs Elysées, byla čtvrť pravidelně vyplavována Vltavou a zamořená tyfem. Lidé žili v tmavé, stísněné zástavbě s nevyhovujícími hygienickými podmínkami. Když se Zimmermannovi octnou v páté čtvrti, není už kam dál jít. V kostele svatého Ducha se pak Františka marně rouhá a prosí za vysvobození.

 

 

„U jednoho z polorozpadlých domů stojí dvě babky, zabalené do černých vlněných šátků, jako kdyby venku řádila třeskutá zima, a o čemsi spolu rozmlouvají. Jedna má na zápěstí namotaný klokočový růženec. V jeden moment se na něj obě otočí a civí. Augustin jim pokyne a babky nakloní hlavy k sobě. Už tady má zářez. Babky páchnou močí jako celá čtvrť, a kazí Zimmermannovi náladu. Jde dál, rozhlíží se kolem sebe a připadá mu, že se octl v nějakém pradávnu. Pak se zastaví a rozhodne. Půjde do tohoto domu, přímo naproti kostelu sv. Ducha. Dům se kymácí, vábí ho dovnitř, je ponurý a otřesný. Tady ho nikdo hledat nebude. To je jisté. Vejde dovnitř, poptá se, zjistí, kdo má dům na starosti. Slyšel, že v Josefově klesly nájmy, ale čertví, jestli tomu věřit.“  (str. 79)

 

ŽIŽKOV

Jedna z nejosobitějších pražských čtvrtí. V 19. století dynamicky rostoucí město, které Zimmermannovi opustí nevědomky v blížící se době jejího rozkvětu. Místo, které bylo kdysi osázeno vinicemi, aby tam poté vyrostly typické pavlačové domy. Žižkov, stejně jako Josefov, stihla částečná asanace, tentokrát zvůli vedení Prahy, které chtělo v 70. letech nahradit činžáky panelovými sídlišti. Dnes jde o místo, kde dosud stojí původní hluboké činžáky, drobné domky, vily, bytovky stavěné v duchu sorely a moderní rezidenční projekty. Olšanskou ulici lemují gigantické skelety budoucích bytovek s výhledem na Olšanské hřbitovy, kde spí Zimmermannovy děti.

 

„Michal i Anna zívají, chce se jim spát, nejde jim mluvit. Otec je však prudce zvedne a vleče je do odlehlejšího kouta, najednou se necítí tak úplně bezpečně. Má pocit, že se na ně někdo dívá, člověk nikdy neví. Když ucítí Michal otcovu ruku, suchou jako rybí šupinu, vzpomene si na svůj plán. Chtěli přece utéci. Otec ho ale drží nezvykle pevně, jakoby tušil, co se mu hodní v hlavě. Michal má strach, že ho otec dožene, bude točit hlavou kolem krku a uvidí ho všude.“ (str. 172)

 

KARLÍN

Karlín s jeho rozhlehlými pravoúhlými ulicemi zásoboval z první plynárny svítiplynem Staré Město. Negrelliho viadukt, továrny, Invalidovna. Přístav, odkud vyplouvaly lodě do Hamburku. Čtvrť, kde dnes zbytky industriálna doplňují načančané činžáky, sešlá paneláková sídliště a sem tam sakrální objekt uprostřed šeptajících rozvalin. Tehdejší rozvíjející se předměstí potměšile čeká na Zimmermannův krach.

 

„ Zimmermann sedí a zabírá celou místnost, celý jejich svět. Přihlouplým pohledem pozoruje kočku za oknem, ta se na něj šklebí, mžourá žlutýma očima, protahuje se, a pak si pečlivě líže tlapky. Zimmermann čeká na zaklepání. Ani dnes není úplně střízlivý, to aby si troufl na domácího. Jinak by se styděl a nezmohl se na slovo, teď se mu bude snažit odporovat a potom se mu bodře vemluvit do přízně, jako starý přítel, jako stará vojna staré vojně. Domácí ho ale vyrazí a bude i nadále požadovat nájem a vyhrožovat soudním vystěhováním. Kočka si teď stoupla na zadní a zvenku si o okno brousí drápky. Okna jsou ucpaná hadry, i když už není zima. Děti po očku pozorují otce. Do místnosti doléhá bušení kočičích tlapek.“ (str. 59)

 

SMÍCHOV

 

Smíchov. Pražské předměstí ležící na levém břehu Vltavy, osázené fabrikami a manufakturami. Stokomínový Manchester. Dělnická čtvrť plná lidí se zničenýma rukama od barev barvotisku. První místo, odkud Zimmermann utekl na potulky, rodiště, kde se zrodil jeho neklid.

 

„V jednu chvíli hleděl starý Zimmermann na perutinku bezmála s posvátnou úctou, udiven tím, co všechno je dnes možné, a když se nikdo nedíval, s uctivou bázní ji ohmatával a hádal, kolik asi váží. To je panečku pokrok! Starý Zimmermann neposiloval svou dělnickou čest po hospodách, žádnou ani nepociťoval, zato jeho kolegové měli důstojnosti plné huby a zběsile ničili kovovou zkázu. Nebohé perutinky, které kradly práci jako straky, ležely tenkrát roztřískané na kusy v dílně i venku, takže v továrně to vypadalo jako v kovových jatkách.“ (str. 132)